Hlídací babičky, hlídací dědečci – nástin současných podob prarodičovství

Prarodičovská role prochází v posledních desetiletích výraznou proměnou, která je podmíněna demografickou situací, tedy populačním stárnutím a s ním spojenými jevy. Zvyšující se naděje dožití znamená, že přestože se lidé stávají prarodiči ve vyšším věku, mohou si svou prarodičovskou roli užívat déle a typicky i v lepším zdravotním stavu. Menší počet dětí přináší i méně vnoučat, se kterými si proto mohou utvořit hlubší vztah. A mnohé studie dokazují, že celoevropsky jsou prarodiče největšími neformálními poskytovateli péče o vnoučata. I když je jejich péče potřebná zejména v případě návratu matky do zaměstnání, četné studie ukazují, že péče o vnoučata přispívá k životní spokojenosti stárnoucích. Konkrétní podoba prarodičovství je výrazně podmíněná jak kulturně, tak individuálními charakteristikami, zejm. věkem vnoučat, zdravotním stavem prarodiče a kvalitou vztahu s rodiči vnoučat. Obecně je však v Evropě prarodičovská role velmi ceněná. V Eurobarometru z roku 2012, což je výzkum postojů občanů EU realizovaný Evropskou komisí, uvedlo 82 % občanů EU27, že péčí o vnoučata starší lidé výrazně přispívají společnosti, a shodný podíl je přesvědčen o tom, že starší lidé hrají v rodině výraznou roli.

V českém kontextu získává představa „hlídací babičky“ ambivalentní obsah. Na jednu stranu poptávka i nabídka po „náhradních hlídacích babičkách“ ukazuje značný zájem o tuto roli. Na druhou stranu nabývá až pejorativní nádech, neboť péče o vnoučata na plný úvazek je někdy chápána jako přílišné obětování se. Tato ambivalentnost je dána tím, že pomoc mezi generacemi je procesem neustálého vyjednávání mezi autonomií jednotlivých členů rodiny a vzájemnou potřebností a závislostí. Mezigenerační pomoc je vždy reciproční, i když objem a podoba této podpory nemusí být nutně vyrovnaná. Svou roli však hraje i historický kontext, kdy v období socialismu panovala značná závislost mladé rodiny na rodině původu, na pomoci finanční i pomoci zajištění bydlení, a zejména ženy značně pomáhaly mladé rodině s péčí o děti. Toto intenzivní zapojení babiček do péče o vnoučata umožňovalo mladým ženám brzký návrat na trh práce a stalo se téměř očekávanou normou. V tomto kontextu někteří odborníci mluvili o nekončící rodičovské roli žen, která po výchově vlastních dětí pokračuje péčí o vnoučata. Vliv má i stále vzrůstající popularita aktivního stárnutí, slibujícího zachování životní spokojenosti navzdory stárnutí. Aktivní stárnutí se totiž ve svých zúžených prezentacích často omezuje na užívání si volnočasových aktivit a zapomíná, že cílem je podpora zapojení ve všech oblastech společnosti, tedy i rodině. Jít s vnoučetem do ZOO či na dětské hřiště tak není z hlediska aktivního stárnutí méně hodnotná aktivita než návštěva seniorského centra.

Prarodičem je v České republice 72 % mužů a žen ve věku 50–70 let (jak ukazují data z mezinárodního výzkumu SHARE, Survey of Health, Ageing and Retirement in Europe 2010, která budu používat i v následujících odstavcích) a 60 % prarodičů svá vnoučata alespoň někdy hlídá bez přítomnosti rodiče. V evropském srovnání se nijak nevymykáme a patříme mezi průměrné pečovatele. Tato pomoc nabývá často značně intenzivní podoby, kdy 57 % českých prarodičů hlídá téměř každý den či téměř každý týden. Častějšími pečovatelkami jsou ženy než muži, rozdíl je však v podstatě nepatrný. Po důkladnější analýze je však zřejmé, že muži hlídají svá vnoučata, především pokud jsou ženatí, zatímco ženy bez ohledu na rodinný stav. Můžeme se proto domnívat, že v případě mužů jde obvykle o společnou péči manželského páru. Konkrétní náplň tohoto hlídání, situace, kdy může být o péči požádáno, stejně jako zda je hlídání iniciováno prarodiči či rodiči dítěte, je velmi individuální. Jde o výsledek vzájemného vyjednávání s ohledem především na věk vnoučete a podobu vzájemných vztahů. Hlídání může nabývat podoby každodenní několikahodinové péče v pracovní době matky stejně jako občasné výpomoci v nezbytném případě.

Významnou roli pro možnost hlídat vnoučata samozřejmě hraje i vzdálenost bydlišť obou generací. V období socialismu často praktikované vícegenerační soužití je v současnosti ojedinělé a už výše citovaný výzkum SHARE ukazuje, že přibližně tři čtvrtiny prarodičů bydlí do 25 km od svých vnoučat. Do péče o vnoučata se však zapojují i prarodiče žijící ve větší vzdálenosti, i když s menší pravidelností.

Prarodičovská role není jediná, kterou starší ženy a muži zastávají. Více než třetina z nich má žijící matku či otce, většinou s horším zdravotním stavem. Kromě hlídání vnoučat tak část starších mužů a žen pečuje o své rodiče či partnera. Zvyšující se věk odchodu do důchodu také přináší jejich delší participaci na trhu práce. Zdá se proto, že problematika tzv. „sendvičové“ generace se stále více týká nejen mladých žen vracejících se na trh práce, ale i žen v mladším seniorském věku.

Mgr. et Mgr. Marcela Petrová Kafková, PhD.